O ODVAZE TVOŘIT JINAK

Rozhovor ze zpěvákem, skladatelem, hercem a pěveckým pedagogem Danielem Žižkou, přichází v době, kdy má za sebou období plné změn, dokončování dlouhodobých projektů a mnoho dalších nových plánů. Daniel patří k interpretům, kteří hledají nové cesty vyjádření a jak sám říká: "spojení hudby a slova, dává člověku obrovské možnosti sdělit emoci na více rovinách zároveň.

Daniela Žižku mohli diváci vidět ve filmech "Rodina Aloise Rašína", "Rašín", "Případ se štěnicí" či v seriálové tvorbě jako například "Taneční", "Občanka", "Modrý kód" či "Špunti na cestě". Daniel Žižka vystupuje s vlastní autorskou tvorbou v Jazz Docku a v roce 2025 představil první singl z debutového EP v Betlémské kapli za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu ve vlastní orchestrální aranži.

Dane, kdy jste poprvé zjistil, že zpěv je to, co vás opravdu baví, těší a naplňuje?

Moji rodiče říkají, že jsem zpíval dřív, než jsem chodil. Vždycky, když v televizi hrála hudba, tak jsem sebou prý vrtěl na koberci a zpíval. Když mi byly necelé dva roky, první vítězka SuperStar Aneta Langerová vydala píseň "Křídla motýlí". Tu jsem naprosto miloval a prý jsem odmítal jezdit k prarodičům na hlídání, pokud jsem s sebou neměl cédéčko Anety Langerové. Takže to ve mně asi bylo od malička.

Kdo vás nejvíce inspiroval k tomu, abyste začal zpívat?

V šesté třídě základní školy jsem měl naprosto úžasnou učitelku hudební výchovy, zpěvačku Kateřinu Svobodovou, která na škole zároveň dávala hodiny sólového zpěvu. Byla mi šíleně sympatická a nádherně zpívala, tak jsem se jí jednou po hodině hudební výchovy zeptal, jestli bych k ní mohl chodit na hodiny zpěvu. Myslím, že to ona ve mně probudila "závislost" na zpěvu. Motivovala mě a dávala mi pocit, že bych se hudbě jednou mohl věnovat i profesně. Od té doby jsem už nějak nemohl přestat.

Pamatujete si na své první vystoupení? Jaké bylo?

Ano, pamatuji si na něj poměrně dobře, bylo to školní vystoupení pěveckého kroužku mé učitelky zpěvu. Bylo mi dvanáct a zpíval jsem píseň "Elastic Heart" od zpěvačky Sii, kterou jsem tenkrát obdivoval. Pamatuji si, že jsem se doprovázel na klavír a byl jsem nervózní, abych při zpěvu nepokazil akordy. Byl to adrenalin, ale užíval jsem si to.

Máte před vystoupením nějaký rituál, amulet, něco, co eliminuje trému?

Tajemství toho, jak překonat trému, jsem bohužel ještě nenašel. Někdy mi pomůže těsně před výstupem myslet na věci, co se stanou, až koncert skončí. Například co si dám doma k večeři, nebo jakou povinnost musím ještě zařídit. Dává mi to pocit, že můj výstup je jenom jedna z věcí, která mě ten den ještě čeká, a tak mi potom nepřipadá tolik podstatná. Ale i tak s trémou bojuju. Myslím ale, že je to běh na delší trať. Práce na sobě a na potlačení ega, které člověku říká, že musí zapůsobit dobře. Což je samozřejmě kontraproduktivní. Takže teorii už mám, ale ještě mě teprve čeká to převést do praxe.

Jaký žánr či styl hudby je vám v současné době nejbližší?

Mám pocit, že v populární hudbě dnes často dochází k fúzi různých žánrů a to se mi líbí. Momentálně mě nejvíc oslovuje soulová hudba, mám rád i indie-pop prvky ambientní hudby, jazz nebo country a pop-folk. Záleží zkrátka na to, na co má člověk zrovna náladu. Díky studiu skladby na Konzervatoři Jaroslava Ježka se ke mně ale dostává i například hudba symfonická a tvorba skladatelů, kterou bych si dřív sám od sebe nejspíš nepustil. Díky škole jsem k tomu našel kladný vztah a jsem za to vděčný, jelikož je to neskutečně obohacující.

Rozvíjíte i své vlastní hudební projekty, co vás iniciuje, inspiruje a podněcuje k tvorbě?

Posledních pět let pracuji na svém debutovém EP, které letos postupně vychází na hudebních platformách. Byla to dlouhá a komplikovaná cesta, která mě ale spoustu věcí naučila. Na EP jsem spolupracoval s kalifornskou produkční společností, ale nahrávky vznikaly i v Praze a ve Vídni. Podnět k tvorbě je určitá forma sebevyjádření. Spojení hudby a slova dává člověku obrovské možnosti sdělit emoci na více rovinách zároveň. Mojí největší hudební inspirací je na prvním místě můj pan profesor zpěvu Eduard Klezla. Jeho vedení mi otevírá spoustu možností, které by mě jinak ani nenapadlo aplikovat. Velkou inspirací je samozřejmě studium skladby, které zásadně rozšiřuje moje hudební obzory.

Co považujete doposud za svůj největší úspěch a to jak lidsky, tak profesně?

V loňském roce jsem měl úžasnou příležitost zazpívat jedné z mých oblíbených jazzových zpěvaček Stelle Cole, když byla v Praze. To je pro mě krásná vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenu. Osobním úspěchem je možnost studovat u lidí, kteří do hloubky rozumí svému oboru a zároveň jsou pro mě i lidskou inspirací.

Jaké jsou vaše hudební sny?

Po vydání svého EP, mám v plánu začít nahrávat album, které už teď pomalu píšu. Je to větší hudební plocha, nad kterou člověk musí přemýšlet konceptuálně, a to mě moc baví. Myslím, že pro spoustu umělců je vydání alba veliký cíl a já jsem určitě jeden z nich.

Dotklo se vás někdy tajemno?

Určitým tajemnem je pro mě to, jak funguje lidská intuice. Fascinuje mě, že v sobě máme vnitřní kompas, který nám na míru radí, jakým způsobem se rozhodnout. Někdy je pro mě náročné rozpoznat, kdy ke mně promlouvá intuice a kdy jen strach z neznámého, ale učit se intuici naslouchat je pro mě zásadní… jsem vděčný, že ji máme.

Pokud se nevěnujete hudbě, filmu, umění, jak relaxujete?

Co se týče mentálního odpočinku, tak moc rád chodím do lesa, chodím plavat do bazénu, který mám poblíž, nebo navštěvuji taneční lekce. Baví mě taky cestovat sám a poznávat nové lidi. Poslední dva roky jezdím přes léto dobrovolničit do ciziny. Je to skvělá forma sebepoznání a zamiloval jsem si to. Co se týče fyzického odpočinku, tak mám moc rád seriály. Nejvíc legendární sitcom "Přátele". To je moje droga… myslím, že jsem všechny epizody zhlédl už alespoň osmkrát, ale nepočítám to…

Jaké výzvy máte v současnosti před sebou?

Plánujeme nové koncerty, na které se moc těším. Zároveň mě čeká již zmíněné vydání EP, tvorba vizuálního obsahu k jednotlivým singlům a zároveň účast v hudebním projektu, o kterém zatím nemohu mluvit, ale mám z něj velkou radost.

Je někdo, komu byste chtěl poděkovat za podporu na vaší umělecké dráze?

Určitě… jsem moc vděčný svojí skvělé rodině za neustálou a bezpodmínečnou podporu v mé cestě. Druhé veliké díky patří mému již zmiňovanému profesorovi zpěvu Eduardu Klezlovi, který naprosto zásadně změnil trajektorii mojí umělecké cesty a věnuje naší spolupráci spoustu úsilí a času.

Děkuji vám za rozhovor

Fascinuje mě, že v sobě máme vnitřní kompas, který nám na míru radí, jakým způsobem se rozhodnout.

Rozhovor vznikl pro časopis Rituals.