RYTMUS JE PŘIROZENÁ SOUČÁST ŽIVOTA

Miloš Vacík, hudebník, perkusionista, skladatel, spisovatel a výtvarník, patří k umělcům, kteří se pohybují mezi několika světy – mezi rytmem a barvou, mezi hudbou a obrazem, mezi spontánností a hlubokým soustředěním. Jeho tvorba je prosycená energií, která se nedá přehlédnout, ani přeslechnout.

Miloši, co tě přivedlo k sambě a brazilským rytmům – byl to okamžitý "zásah" nebo postupný vývoj?

K sambě a brazilským rytmům jsem dospěl postupně. Studoval jsem od jedenácti let na klasickou bicí soupravu. V osmnácti letech jsem vyhrál konkurz do skupiny Laura a její tygři a kapelník mi řekl, že bubeník zůstává a chce perkusistu. Nevěděl jsem vůbec co to je. Začátky byly těžké, ale začal jsem se o perkuse a etnické bicí nástroje více zajímat. Kromě techniky paliček učil na nástroje, které se rozeznívají dlaněmi a prsty. Můj první profesor na perkuse mne začal zasvěcovat do afro-kubánských rytmů. Kubánská rytmika je velmi rozvětvená, a pokud chcete porozumět, co hrají například konga, musíte znát i rytmy nástroje bongó, timbales, clave, maracas a už se před vámi "rozlévá" oceán nových rytmů, technik a nástrojů. První brazilský rytmus jsem slyšel mnohem později na kazetě od kamaráda. Ozval se rytmický monolit, který jsem neuměl identifikovat, slyšel jsem bicí nástroje, jejichž zvuk jsem neznal. Byla to samba Batucada. Ohromilo mne to a okamžitě jsem se zamiloval. Od té chvíle jsem se začal zajímat o brazilské nástroje a rytmy.

Jak vznikla myšlenka založit vlastní školu samby a co bylo na samém počátku nejtěžší?

Postupně jsem začal více a více chápat, jak brazilské rytmy fungují. V roce 1999, jsem založil Tam Tam Orchestra, se kterou jsme pomalu nacvičovali a objevovali kouzlo samby. Natočili jsme hned první cd a začali koncertovat. Školu samby jsem založil v dubnu 2004. První studenty jsem učil rytmy z Rio de Janeira a Bahii. Myšlenka byla, že jsem vše chtěl dělat jako ve velkých školách samby v Rio de Janeiru, kde velké bubenické baterie čítají až čtyři sta bubeníků. Takového množství u nás samozřejmě nejde dosáhnout, ale pomalu, pomalinku se mi dařilo se studenty hrát tak, jako na velkých karnevalech v Brazílii. Těžké bylo učit studenty jak rytmy na jednotlivé nástroje, tak choreografii, jelikož my u hry nesedíme ani nestojíme, ale pohybujeme se a každý náš rytmus má svoji určitou choreografii.

Tam Tam Batucada přináší neuvěřitelnou energii, radost i propojenost silné komunity. Jak se podařilo vytvořit tak soudržnou skupinu?

Letos je nám dvacet sedm let. V loňském listopadu jsem slavil velkým koncertem naše dvacáté šesté narozeniny. To už je dlouhá doba vybudovat si komunitu přátel, jak já říkám "sambistů". Kromě toho, byl jsem první, kdo sambu v této podobě přinesl do Čech a vlastně i na Slovensko. Mnoho bubenických kapel, které dělají podobné věci jako já, jsou mí bývalí studenti. Víme o sobě. Samba to jsou emoce, energie, radost, štěstí, které bubeníky a hráče propojuje. To vše se sdílí s publikem, posluchači, tanečníky. Je to něco, co chceš zažívat stále a stále. To vše výše jmenované lidi k sambě táhne jako světlo můry. Kdo jednou kouzlu samby propadne, těžce se odvyká.

Jaké jsou největší rozdíly v tom, jak samba žije v Brazílii a jak ji vnímáme u nás?

Největší rozdíl je v tom, že v Brazílii se sambou opravdu žije! Je všudy přítomná - v ulicích, rádiích, televizi. Samba je nedílnou součástí života lidí v Brazílii. Zvláště před karnevalem je samba hlavní zpráva mnoha dní. To u nás samozřejmě není. Obecné povědomí je o sambě možná jako o tanci v tanečních. Lidé v Brazílii si zpívají, tančí. I Ti co jdou třeba jen nakoupit, tak se zastaví u stolu, kde sambu hrají, položí si nákup, zazpívají i zatančí, zvednou nákup a pokračují dál. Sám jsem takové výjevy viděl, je to neskutečné. Tam je samozřejmé, že "obyčejní" lidé znají desítky písniček v rytmu samby a opravdu si je zpívají. To u nás neexistuje, bohužel. Školy samby v Brazílii fungují jako úžasné sociální komunitní projekty. Lidé se tam scházejí, tancují, zpívají, bubnují, připravují se na karneval. Každá škola má tisíce lidí a škol jsou po Rio de Janeiru desítky. Upřímná láska k hudbě a tradici je tam neuvěřitelná, všeprostupující. O tom se nám může u nás jen zdát. To, co se děje v Brazílii kolem hudby, tedy samby, je v mnoha ohledech neuvěřitelné a pro mnoho lidí v Evropě nepochopitelné.

Co tě na práci s rytmem a bubny nikdy nepřestane bavit a překvapovat?

Rytmus je přirozená součást mého života, takřka každodenní. Baví mne a stále okouzluje ta pestrost a bohatost, ty nekonečné možnosti. Hraji ve škole jako korepetitor, jsem součástí tanečních hodin, hraji na koncertech v různých formacích, kdy mohu střídat různé typy nástrojů, techniky. Dle toho s kým a jaký styl hudby hraji - jazz, pop, hraní s big bandy, studiová práce, kubánská hudba, samozřejmě brazilská. Ta pestrost, to dobrodružství hudby a společných zážitků mne stále baví a dělá mne šťastným.

Co když do školy přijde někdo, komu rytmus dělá problém, dá se to naučit?

Ano, určitě. Za ty dlouhé roky už mám své určité postupy, jak s lidmi pracovat, aby pochopili rytmus a naučili se ho vnímat, hrát. To učím i tanečníky na škole. Rytmus je přirozenou součástí našich životů, jen k tomu nejsme vedeni a naše okolí je nastaveno tak, že se rozděluje to, co je v mnoha etnikách přirozeně vnímáno jako nerozdělitelné.

Máte Tam Tam Batucada nějaký rituál před vystoupením?

Ano, máme své určité malé rituály, které před koncertem všechny hráče propojí, navodí atmosféru "společného" a na pódium, nebo na představení nastupujeme jako jeden propojený celek, který má za cíl pobavit, udělat publiku radost, navodit jim pocit štěstí a třeba silného zážitku.

Jak vlastně vznikl její název a co znamená?

Mé přání bylo, aby název vyjadřoval určitou atmosféru, magii. Tam tamy, jsou známy jako bicí nástroje, které sloužily ke komunikaci, k předávání zpráv na dálku, je to také název bicího nástroje… Batucada je název samby z Rio de Janeira, který se hraje ve velkých školách samby. Je to rytmus, ve kterém, jak já říkám, "tepe mé srdce". Rytmus, který jsem slyšel a okamžitě se do něj zamiloval, i když jsem tehdy ještě nevěděl, že se tak jmenuje.

Je nějaký moment z historie Tam Tam Batucady, který pro tebe hodně znamená, doslova se vryl do paměti?

Těch momentů je celá řada, těžko některý akcentovat. Všechny cesty, které jsem s Tam Tamem zažil - Egypt, Čína, Izrael, Monako, Itálie, hraní na EXPO 2010 i 2015, zahajovací ceremoniál na finále Ligy mistrů, které přenášely televize do celého světa, koncerty v paláci Akropolis před plným sálem. Okamžiky, kdy víte, že vše funguje a šlape jak má, vidíte radost, štěstí v očích hudebníků i diváků, tu opojnou energii, která se přelévá z pódia do publika a zpět. Za to vše jsem vděčný a s pokorou si uvědomuji to štěstí, že mohu dělat a živit se tím, co miluji.

A nějaká veselá historka z natáčení?

My vlastně zažíváme samé veselé historky, máme jich celou řadu. Nejvtipnější mi ale přijde, když se s pořadatelem domlouváme na hraní, on objedná větší množství bubeníků, a když spustíme, tak se ptá, "zda bychom nemohli hrát potichu, že je to moc nahlas"… to mi přijde vtipné… a nestalo se nám jednou. Dokonce jsme jednou přijeli na noční show s tanečnicemi a po minutě nás stopli, že jede přivolaná policie a musíme okamžitě končit, protože jsme vzbudili celý činžovní dům nad klubem.

Jaké místo má rytmus v lidském životě a proč na nás bubny působí tak silně?

Rymus a život jsou jedno. My žijeme v rytmu, ať už si to uvědomujeme, či nikoli. Střídání ročních období, den a noc, naše srdce tepe v rytmu. Prostě jsme nedílnou součástí rytmu života. Druhá věc je, že bubny, bicí nástroje v tisících podobách a zvucích existují po celé planetě Zemi. Buben je nejstarší nástroj na planetě a proměňoval se stejně jako člověk, kterému je souputníkem. Bubny a rytmy jsou emoce, atmosféra, od nepaměti jsou bubny průvodci lidských civilizací. Zní a zněly při světských radostech i strastech, pomáhaly a pomáhají při komunikaci s bohem či bohy, do dnešních dnů zní po celém světě mnoha hlasy, bez rytmu není hudby… ani života.

Miloši na čem nyní pracuješ a kam se škola samby bude posouvat v dalších letech?

Jsem rozkročen mezi světem hudby a výtvarné práce. Hraji, koncertuji, korepetuji ve škole, učím - což je vše vlastně extrovertní práce, energie jde ven - mezi lidi, studenty, diváky. Druhá má tvář je komornější. U výtvarné práce jsem koncentrován do sebe, je to introvertní, až meditativní. Kreslím, maluji, ilustruji knihy, jsem sám nad čtvrtkou, linorytem, či plátnem. Také jsem se zamiloval do skla a poslední roky pracuji se sklem, ale to je také o spolupráci se skláři. Je to v mnoha ohledech stejné jako v hudbě. Jde o spolupráci, naslouchání, respekt. Vše je to dobrodružství a já jsem za ně rád. Kam se škola posune, kdo ví. Zatím pravidelně učím a s pokročilejšími bubeníky koncertuji. Jsem stále v rytmu života. Díky Bohu.

Děkuji za rozhovor

Markéta Vostrá

Rytmus je přirozenou součástí našich životů, jen k tomu nejsme vedeni a naše okolí je nastaveno tak, že se rozděluje to, co je v mnoha etnikách přirozeně vnímáno jako nerozdělitelné.