Jak ženy klamou sami sebe

"To nejde. Nejdřív musím..." tak zněla nejčastější slova jedné ženy, která chřadla přímo před očima. Nebylo divu. Z práce se vracela pozdě, každý den tam měla tolik toho, co ještě "musela". A doma to pokračovalo. Nezastavila se, a přitom jí stále připadalo, že nic nestíhá, že selhává... "To, co chci, není důležité. Hlavně, když oni..." S těmito slovy zase jiná žena odkazovala na druhé. Nikdy pro ni na prvním místě nebyla ona sama, vždy jen lidé kolem. A tak nebylo divu, že ji zneužívali. Když někdo dává bez jakýchkoli mezí, pak přirozeně přitahuje ty, kteří berou bez jakýchkoli mezí. "Bojím se, že..." Tak pro změnu začínaly všechny věty třetí ženy, která mě žádala o pomoc v minulém týdnu. V hlavě měla trvalou obavu, že pro okolí není dostatečná – že se znelíbí nadřízeným, partnerovi, dětem. Že musí vypadat ještě lépe, oblékat se ještě lépe, konat ještě lépe. Jinak ji někdo nahradí. Tolik jen sporá ukázka několika žen, které za mnou přišly nešťastné, ačkoli dělaly všechno pro své štěstí. Víc nemohly, a přece to nestačilo. Zapomínaly totiž na to základní – že jsou lidé.