JAK BLÍZKO JSI SAMA K SOBĚ?

S Denisou Říha Palečkovou, přední českou lektorkou v oblasti vědomých vztahů, intimity a sexuality, jsme si povídali již v prázdninovém vydání časopisu Rituals. Témat, otázek a odpovědí však bylo tolik, že vám nyní přinášíme další pokračování.

Jaký moment ve vašem životě vás nejvíc překvapil tím, že změnil váš pohled na lásku?

Překvapil…? Ani nevím, zda bych tomu říkala překvapení, jako spíš poznání… že lásku TVOŘÍME. Není to jen o tom, zda tam je či není. Ve smyslu jiskry, chemie atd. Samozřejmě, s některými lidmi máme přirozeně víc té energie, chemie, přitažlivosti. Ale i to má svá úskalí.

Lásku především tvoříme. Tím, že na druhého myslíme a pečujeme o něj. Tím, že mu dáváme pozornost. Láska se tvoří a posiluje skrz každodenní myšlenky, slova a drobné i větší činy.

Když pozornost, láskyplné myšlenky, slova a činy ustupují… začne se vytrácet i láska. Ale ona se nevytratí "sama od sebe". To jen my začneme být nepozorní, nepřítomní, myšlenkami jinde.

Existuje nějaký mýtus o sexualitě, který je tak hluboce zakořeněný, že i vy sama jste ho musela dlouho rozplétat?

Pravda je ale taková, že schopnost prožívat potěšení, blaženost a lásku skrze tělo souvisí zásadním způsobem s tréninkem. Naše tělo je jako hudební nástroj. Když ho nikdy nenaučíš hrát, zůstane němé. Ale když začneš – s vědomou pozorností, s trpělivostí, s ochotou naslouchat – tóny se začnou proměňovat. Stávají se plnějšími, hlubšími. Může z toho být skutečný koncert.

To, co mě po více než dvaceti letech v tomto oboru nepřestává překvapovat: tuto schopnost může rozvinout každý. Bez výjimky. Nezáleží na věku, na historii, na tom, co jsi zažila nebo nezažila. Tělo má obrovský potenciál léčit se, otevírat se, probouzet se. Potřebuje k tomu vědomou pozornost, bezpečný prostor a ochotu začít. Ani k tomu není třeba partnera. Naše tělo může být plné energie, radosti a vnitřní jiskry naprosto nezávisle na tom, zda jsme ve vztahu, nebo ne. Je to fajn, když se objeví někdo, s kým vše zapadne a spustí se koncert prožitků. Ale to se stane o to spíš, když přestaneme čekat, až nás někdo probudí.

Když začneme sami sobě naslouchat a vyživovat se, zažijeme radost a spokojenost v sobě. A z tohoto místa plnosti je pak intimita s druhým člověkem úplně jiná. Hlubší. Svobodnější. Skutečnější.

Kdybyste měla popsat intimitu jako krajinu, jak by vypadala – a kde by se v ní lidé nejčastěji ztráceli?

Intimita by byla krajina s mnoha vrstvami. Na povrchu louka – přístupná, světlá, bezpečná. Místo, kde se setkáváme, smějeme, dotýkáme. Ale skutečná intimita leží hlouběji – je to les, kde je méně světla, kde musíš zpomalit, kde tě větve občas škrábou. A ještě hlouběji je tiché jezero. Klidné. Průzračné. Tam, kde se vidíš až na dno. Lidé se nejčastěji ztrácejí hned na začátku lesa. Tam, kde začíná zranitelnost. Kde přestává fungovat vtip a šarm a musíš ukázat, kdo skutečně jsi. Většina z nás se naučila v tomto místě zastavit, otočit se a vrátit na louku. Protože louka je bezpečná. Ale jezero – to je místo, kde se skutečně potkáváme.

Co je podle vás největší "neviditelný luxus" ve vztahu, který si lidé často uvědomí až ve chvíli, kdy o něj přijdou?

Co vidím je to, jak po čase máme tendenci ve vztahu a na druhém vidět to, co bychom chtěli zlepšit. Všímáme si toho, co nám chybí, co není ideální, co by mělo být jinak. Na tom samo o sobě není nic špatně. Přirozeně máme potřebu růst, rozvíjet se, zlepšovat se… a zlepšovat i vztah, ve kterém žijeme. Případně partnera.

No a tam už může být kámen úrazu v případě, že se až moc začneme věnovat tomu, co chybí, a co by mělo být jinak. Že přestaneme vidět poklady, které v tom druhém člověku už máme. A kam jde pozornost, tam jde energie. Pokud to s tím růstem, rozvojem a zlepšováním přeženeme, může se stát, že přestaneme oceňovat to, co máme. Vlastně v sobě i partnerovi pak sytíme pocit nedostatku a chyby… mnohdy i v případě, kdy je přitom ve vztahu tolik krásných věcí!

Určitě nikomu neradím, aby strkal hlavu do písku před tím, co je složité a bolavé a nedostatečné, a mělo by se změnit. Ale zrovna tak je důležité si zas a znovu připomínat, za co jsme ve vztahu vděční. Můžou to být i zdánlivé maličkosti, drobná gesta jako příprava ranní kávy pro nás nebo že po nás partner ustele, způsob, jakým nás obejme nebo dá polibek… nebo že s velkorysostí přejde naše špatné nápady a podobně…

V téměř každém vztahu najdeme bezpočet drobných i větších věcí, které nejsou zdaleka samozřejmé, a je dobré si připomínat, co už v tom druhém máme. Typicky bývá život v partnerství spojený i s určitým pocitem opory a stability, i když to neplatí vždy a všude, a pokud je pro nás ten druhý naopak zkušeností nepředvídatelnosti a jsme stále jak na jehlách, je to také k zamyšlení, zda v takovém vztahu máme setrvat.

Jaká otázka, kterou vám ještě nikdo nepoložil, by vám umožnila říct něco opravdu důležitého o lidské blízkosti?

Ta otázka by mohla znít: Jak blízko jsi sama k sobě? Protože právě tam to všechno začíná. Blízkost s druhým člověkem je vždy jen odrazem blízkosti, kterou máme sami k sobě. Pokud se sama sobě vzdaluji – žiji na automat, ignoruji své pocity, neposlouchám své tělo, nerespektuji své potřeby – nemohu být skutečně blízko nikomu jinému. Mohu být fyzicky přítomná, mohu sdílet postel i každodenní život, ale ta hlubší vrstva propojení bude chybět. Cesta k druhému vede vždy skrze sebe. My se někdy zlobíme na druhého, že tam není dost pro nás, že nás dost nevidí, neslyší, nevnímá… nedává nám pozornost… A pomáhá pak přehodit míček na svou stranu a zeptat se sebe: OK, a kolik pozornosti dávám já sama sobě? Nakolik vnímám své pocity? Nakolik naplňují své potřeby?

Protože většina z nás jsme byli od dětství trénovaní, své pocity potlačovat nebo se dokonce za ně stydět… a své potřeby také potlačit na úkor druhých nebo výkonu… míváme v této oblasti rezervy.

Je krásné s tím začít pracovat a učit se, klidně v padesáti i sedmdesáti letech. Jak se to tedy dělá? Jak prakticky žít lásku k sobě? Jemnost a vnímavost vůči sobě? Bývá to radikální změna vnitřního nastavení. Otevření nových obzorů. Není to intelektuální záležitost, je to POCIT. Nový pocit ze života. A jakmile se toto povede, máme vyhráno. Pak zpravidla začneme pozorovat, jak k nám láska a pozornost proudí i zvenku. Doslova. Partner si nás začne víc všímat. Ostatní lidé také. Máme víc podpory. Máme víc respektu. A když ne, svět se neboří. Vnitřní klid zůstává. Protože jsme zakotvení v sobě, a ne opření o něco venku.

Kdy jste naposledy samu sebe překvapila v oblasti vlastní intimity nebo emocí – a co jste se z toho naučila?

Nedávno jsem u sebe vnímala hezký posun. V situaci, která by mě jindy mohla nazlobit a objektivně bych k tomu jakoby měla důvod a naštvala bych se na druhého, místo vzteku a výčitek přišel vnitřní klid. Viděla jsem situaci v nadhledu a souvislostech. Chápala jsem druhou stranu. A hlavně, autenticky jsem v sobě opravdu necítila ani stopu hořkosti. To mě vlastně překvapilo nejvíc. V prožitku byla vděčnost za to, co je. Ne lítost nebo frustrace nad tím, co není. Cítila jsem vlastní vnitřní klid a plnost, a to přetrvávalo.

Cítila jsem uvnitř sebe, aha, tohle je NORMÁLNÍ. Tohle je vlastně takový základní stav bytí. Spokojenost. Klid. Plnost sama od sebe. Místo, které je pevné a stabilní, i když se věci kolem mění a nedějí podle "plánu". Dala jsem si závazek, že tento stav bytí a prožívání chci prohlubovat a stabilizovat, neodcházet z něj.

Jde to ruku v ruce s pochopením, že tento prožitek je základ, pravda… a my se z toho jen různě odchylujeme.

Takže: Naučila jsem se nezlobit se na druhého. Cítit lásku k sobě, v sobě. Zářit. Zakotvit se v sobě.

A s ohledem na intimitu? Překvapuje mě zas a znovu, jak moc mění pohled na svět dobrý sex. Vím to ze své praxe, vidím to u klientů, ale prožívám to i sama na sobě a pokaždé mě to trochu zastaví v úžasu. Jak zásadní to je. Jak se po skutečně naplňujícím milování změní barva celého dne. Jak mizí napětí, hádky, odstup. Jak přichází flow, sebevědomí, tvořivost, vnitřní síla, propojení s životem.

Zanedbaný intimní život se vždy někde projeví – v náladě, v komunikaci, v těle, ve vztahu k penězům, k práci, k sobě. A naopak – když je intimita živá a vyživující, je živý celý člověk. To není teorie. To je zkušenost, kterou vidím každý den kolem sebe.

Kdyby se lidé dokázali na 30 vteřin podívat na svého partnera "očima duše", co myslíte, že by uviděli jako první?

Uviděli by člověka, který se bojí. Který se snaží. Který nese věci, o kterých nikdy nemluvil. Který touží po lásce stejně jako oni – a jen jinak neví, jak si o ni říct.

Většina konfliktů ve vztazích by se rozpustila, kdybychom dokázali na okamžik vystoupit z vlastní bolesti a spatřit bolest toho druhého. Ne abychom ho omlouvali, když se chová nevhodně. Ale abychom si připomněli, že za každým uzavřením je zranění. Za každým útokem je strach a bolest. A za každým odcházením nebo odháněním od sebe je touha po přijetí. Těch 30 vteřin pohledu očima duše by mohlo změnit víc než hodiny terapie.

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi "pracovat na vztahu" a "nechat vztah růst"?

Pracovat na vztahu zní jako opravování něčeho rozbitého. Je tam napětí, povinnost, výkon. Jako když jdeme do práce, kterou nemáme rádi, ale musíme. Mnohé páry se v tomto módu ocitají a pak se diví, proč jsou tak vyčerpaní - s pocitem, že to nikam moc nevede.

Nechat vztah růst je něco úplně jiného. Je to jako zahradničení – vytváříme podmínky. Přinášíme pozornost, laskavost, přítomnost. Nezaručujeme výsledek, jako ani úrodu nemáme vždy jistou… Ale vytváříme prostor, kde může něco krásného vyrůst. Tam je radost, ne povinnost. Tam je zvědavost na druhého, ne snaha ho opravit.

Největší rozdíl je v tom, v jaké té pozici se nacházíme. Práce na vztahu nás staví do pozice mechanika. Nechat vztah růst nás staví do pozice toho, kdo pozoruje a miluje – sebe i druhého.

Kdybyste měla vybrat jeden rituál, který by měl být povinnou součástí každého partnerského života, jaký by to byl a proč?

Vědomý dotek bez očekávání. Každý den. Alespoň jednou.

Ne dotek, který někam vede. Ne dotek jako předehra. Ne dotek z povinnosti. Nebo dotek, kdy jsme myšlenkami jinde. Ale dotek, jehož jediným záměrem je říct: jsem tady. Vidím tě. Jsi pro mě důležitý/á.

Může to být objetí, které trvá několik nádechů a výdechů. Ruka na ruce u snídaně. Pohlazení na zádech při procházení kolem. Zdánlivě malá věc – ale když chybí, bývá to často jeden z prvních signálů, že se vztah začíná uzavírat.

Tělo si pamatuje. A tělo, které je pravidelně vědomě dotýkáno, zůstává otevřené. Zůstává důvěřivé. Zůstává propojené. Za 25 let praxe vím, že páry, které se přestaly dotýkat, mívají mezi sebou víc nedorozumění a odstupu. A naopak, když se láskyplný dotek a s tím spojené tělesné uvolnění a důvěra do vztahu vrátí, vrací se i láska, vřelost a vášeň.

Co může "kouzlo" vědomého dotyku přinést?

Část konfliktů se rozpustí sama od sebe. Opravdu. Jsou to takové ty konflikty, které vznikají vpodstatě jen z tělesného napětí. Kdy o něco usilujeme, za něco bojujeme, v hlavě se nám točí myšlenky… a jakmile se tělo uvolní a prostoupí ho láska, to vše se rozpouští.

Ano, není to lék úplně na všechno. Ale je to mnohem silnější lék, než bychom si mysleli. Možná znáte písničku "Za všecko muže zanedbaný sex"…? Je v tom tak velká, silná moudrost.

Když vedeme kurzy pro páry, zhruba polovina programu je zaměřená na láskyplný dotek, přítomnost v doteku, vnímavost a pozornost vůči tělu - svému a toho druhého. Velký fokus je na to, jak skrze tělo a dotek tvořit lásku. Jak být přítomní a vnímaví v těle. Jak tlak na výkon v sexu zaměnit za přítomnost a přijetí. Je to právě tato část, která v kombinaci s ostatními (partnerská polarita, jak na emoce, komunikace a naslouchání) tvoří tu silnou alchymii pro obnovení a prohloubení vztahu.

Vůbec nepřeháním. Od absolventů jsem slyšela jsem už tolikrát: "Byli jsme na pokraji rozvodu. Nevěděli jsme kudy kam. A teď se zase milujeme."

Deniso co je podle vás velkým úskalím pro páry, mezi kterými energie stagnují?

Je velká chyba, když čekáme, až se nám vyřeší "vše kolem", než se znovu začneme s láskou a pozorností dotýkat jeden druhého. V žádném případě nikomu nekážu, aby měl sex z povinnosti. Ale vnímám jak moc je důležité se do intimního láskyplného kontaktu otevřít, i když máme hlavu plnou starostí nebo jsme plní emocí a hořkosti. Nebo máme pocit, že nemáme čas… i tak si můžeme najít 5-10 minut pro objetí nebo hlazení plné lásky a přítomnosti. A to doslova dokáže divy.

Pochopitelně se někdy vlivem toho otevře Pandořina skříňka plná bolavých emocí, roky nevyřčených věcí a podobně. Ale to není nic, s čím by se nedalo dál pracovat. Musím říct, žije nádherné a ano, někdy až překvapivé, jaké možnosti máme pro obnovu vztahu a jeho rozvinutí do nádherných podob, i když už jsme nad ním (téměř) zlomili hůl.

Současně chci ale také říct, že nemáme povinnost zůstávat roky a desetiletí v podmínkách, ve kterých bychom se opravdu trápili. Lidem vždycky říkám: než se rozejdete nebo rozvedete, zkuste ten vztah napřed dosytit. Zkuste se něco naučit. Zkuste rozvinout lásku, intimitu, komunikaci a vzájemné porozumění i jiskru mezi vámi. Dejte tomu pár měsíců, půl rok nebo i rok. A když to nepomůže… dovolte si se i rozejít. Pokud možno co nejlépe. S porozuměním a ve spolupráci, kterou rozchod nebo rozvod vyžaduje - obzvlášť když vás třeba spojují navíc i děti. Ale jak už jsem řekla, za ty roky, co provázím páry, jsem viděla mnoho naprosto "zázračných" obratů o 180 stupňů.

Viděla jsem i páry, které se nakonec rozešly… a za pár let se na kurz pro páry vrátili s novým partnerem. Je to pro mě znamení, že to, co se na kurzu dozvěděli a prožili, pro ně bylo důležité, a chtějí to v novém vztahu kultivovat dál.

Děkuji za rozhovor