VZTAHY, KTERÉ JSOU HORŠÍ NEŽ SAMOTA
Být sami je někdy lepší než ve vztahu, ve kterém se cítíte sami. Ve kterém nenabíráte, nýbrž ztrácíte energii. Který vás činí nemocnými, slabšími, zbytečnými. Právě to vyjadřuje rozdíl mezi samotou a osamělostí. Nejde o tytéž pojmy.
Samota je označení pro fyzický stav, kdy jste jedinou osobou v daném prostředí, tedy kdy nemáte po svém boku žádné jiné tělo. Někdo se samoty bojí, a proto se snaží o jakýkoli vztah, za každou cenu. Takový člověk však neví, že to, čeho se ve skutečnosti bojí, není samota, ale osamělost.
Osamělost je označení nikoli pro fyzický, ale emoční stav, kdy ani nemusíte být sami, ale cítíte se tak, i když je ve vaší blízkosti jiné tělo. Paradoxně nejhorší osamělost můžete zažít ve vztahu. Sice v té chvíli nejste sami, ale cítíte se tak. Jste sami na vztah, na lásku, na komunikaci, na komunikaci, na výchovu dětí, na podporu své vlastní osoby, na obhajování, doprošování, zachraňování.
Samota může pomáhat a uzdravovat. Zejména když potřebujete být dále od lidí. Osamělost vždy vyčerpává. Citová prázdnota až bezmoc zbavuje člověka síly, sebevědomí, sebelásky. Proto je samota lepší než osamělost – než zdánlivý vztah, ve kterém vás protějšek nevidí, nevnímá, nerespektuje, neuznává, ignoruje, vysává, trestá...
Vztah založený na očekávání dokonalosti
Učí se to už děti v základní škole: Nejsme dokonalí. Proč tedy od vás někteří očekávají, že dokonalí budete? Proč očekávají dokonalý život? Proč utíkají ze vztahu, kde se objevily problémy? Jak mohou chtít vztah bez problémů? Copak lidský život může být bez problémů?
Ten, kdo utíká od problémů, aby jinde objevil bytost i vztah bez problémů, nepřestane utíkat. Lidé jsou chybující tvorové, a právě proto láska znamená milovat a oceňovat ne proto, že by protějšek byl dokonalý, ale navzdory tomu, že dokonalý není, ba právě proto, že dokonalý není – že má své nedostatky. Jen považte: Co takové zrudnutí při polibku? Co vlahá dlaň při prvním vzetí za ruku? Co zrychlený dech při prvním milostném sblížení? To všechno jsou znaky nedokonalosti, rozechvělosti, nejistoty. Ale nedělá to lásku, život, člověka krásným?
Dokonalý vztah neexistuje. Nicméně téměř dokonalým jej dělá to, když dva zjevně nedokonalí jedinci nepřestávají pracovat na jeho zdokonalování. A to bez očekávání, že někdy dokonalý bude. A vůbec k tomu očekávání: Čím méně od druhého člověka očekáváte, tím šťastnější můžete být. Očekávání totiž vzniká ve vaší hlavě, ale činy druhého vznikají v jeho hlavě. Nikdo jiný nedokáže myslet a jednat tak, jak předpokládáte – nikdo jiný totiž není vy. A i když se domníváte, že právě váš úhel pohledu a způsob myšlení je ten jediný správný a možný, je to jen váš subjektivní klam. Nikdo jiný nedokáže stejně dávat, milovat, chápat, reagovat. A nedělá ho to horším, než jste vy, jen jiným.
I proto vstupujete do vztahu. Najít někoho totožného jako vy je nemožné, a i kdyby někdo takový existoval, bylo by to zbytečné. Vy nepotřebujete někoho jako vy. Vy už přece sami sebe máte. Co potřebujete, není vaše totožné Já, ale jiný člověk, který vás vhodně doplní a je s vámi kompatibilní: má to, co vy nemáte, a současně je rád, že vy máte to, co on nemá.
Nejzbytečnější zklamání ve vztahu jsou způsobena idealistickými očekáváními. Takové očekávání je zločin, který pácháte na druhých, a následné zklamání je pak zasloužený trest, který vykonáváte na sobě. A proto odstraňte subjektivní domněnky, co by někdo jiný měl či neměl podle vás dělat. Snížíte tím zbytečnou frustraci a zhrzení z toho, že to nedělá. Jinými slovy: Neusilujte o to, aby se ve vašem vztahu sešli dva dokonalí lidé. Raději ať se sejdou dva nedokonalí lidé, kteří respektují jinakost druhého.
Vztah zneužívající odpykané viny k novým obžalobám
Chybujeme. Jak by ne – jsme lidé. A za chybu náleží trest, samozřejmě. Jen tak viník už chybu nezopakuje. Ale! I zákon říká, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za tentýž prohřešek.
Ve skutečném životě jsou však lidé nuceni pykat za tutéž chybu opakovaně, ba nepřetržitě. Zejména manipulátoři si libují v tom, že na partnery vytahují staré a již dávno odpykané chyby, nebo opětovně rozrývají již téměř zahojené rány, jen aby obnovili dávné bolesti. Činí tak dokola, jako by "pořád chyběla ještě jedna omluva". Jako by utrpení za jeden hřích nemělo být nikdy ukončeno…
Manipulátoři využívají psychologického jevu, kdy se všichni po chybě cítíme vinni. Ačkoli chybu odpykáme, protějšek pořád zůstává v naší minulosti. Nelze ji vrátit, změnit, odestát. A tak nám může být neustále opakováno, jak jsme tehdy ublížili. Proto také jedním z prvních kroků manipulátorů ve vztahu je vyzvědět naši Achillovu patu a vědět, co později obrátit proti nám. Nedovolte, aby proti vám někdo používal vaši dávnou minulost. Ať se v ní stalo cokoli, platí, že jste-li ponaučeni a rozhodnuti tutéž chybu již nikdy neopakovat, nejste v takovém případě stejní jako v minulosti. Byť minulost pochopitelně nadále zůstane součástí vašeho života, vaší životní historie.
Pamatujte: Kdo neakceptuje minulost člověka, nepřijme ani člověka samotného. Přijmout člověka bezezbytku znamená už nikdy proti němu neobracet jeho bolestnou minulost, kterou si dostatečně odpykal.
Text najdete v časopise Rituals 9-10/25.