SVĚT OČIMA PASTELKY

Obrazy kreslené pastelkou, jsou laskavými pozvánkami do světa výtvarnice Marie Brožové. Do světa krásy, klidu, harmonie, míst, kde je vše tak, jak má být. Do světa bytostí, které se mohou projevit právě a jen díky pastelce.

Maruško, Saturn vstupuje přesně na svátek sv. Valentýna do znamení Berana a nastává tak jeho nový cyklus. Pojďme se tak trochu bilančně vrátit k předchozím třiceti letům. Co pro tebe bylo v těchto časech stěžejní?

Jistě není náhoda, že jsem hned na počátku minulého saturnského cyklu potkala svého budoucího manžela Martina, který mi změnil život už jenom tím, že mě od začátku ponoukal, abych si své obrazy nenechávala pro sebe a začal mi domlouvat první výstavy. Odstěhovali jsme se z Prahy na chatu, do lesů, které jsem milovala od dětství. V přírodě pro mě bylo snadné nechat za sebou rozčarování z umělecké školy a současného stavu výtvarného umění. Podařilo se mi vzkřísit původní dětskou radost z kreslení, která je u mě spojená s pastelkami. Už v dospívání jsem si vymyslela vlastní pastelkovou techniku, která mi pomáhá ztvárnit mé světy plné detailů a fantazie. Snad každý, kdo se tvářil, že umění rozumí, pastelkami opovrhoval, a proto jsem v roce 2004 zahájila projekt Obhajoba pastelky a v průběhu dalších dvaceti let jsem nakreslila dvě stě velkoformátových obrazů na nejrůznějších místech v Česku i zahraničí, abych ukázala, že se vysmívané pastelky vyrovnají mistrovským technikám. Tato cesta nás s manželem dovedla k vlastnímu vydavatelství, autorské galerii v centru Prahy a nakonec až k retrospektivní výstavě v Karolinu. Měla jsem možnost poznat svět z tolika rozmanitých úhlů! Na jednu stranu mi osud neskutečně pomáhal a odměňoval mě za odvahu "nosit kůži na trh". Na druhou stranu mě drsně prověřoval. Naštěstí jsem od své rodiny dostala do života neskutečnou porci lásky a důvěry, která mi pomohla překonávat všechny překážky. A co se mi nepovedlo? Nenaučila jsem se, jak si nastavit hranice. Na každém projektu jsem se rozdávala do posledních sil. Nakonec jsem se musela smířit s tím, že nemůžu být otevřená vyšší inspiraci a zároveň uzavřená negativním vlivům zvenčí, a rozhodla jsem se přestat s veřejným kreslením dřív, než se úplně zničím.

Vraťme se ještě k pomyslnému, dosavadními vrcholu tvé cesty – výstavě v Karolínu, která proběhla v červnu roku 2024. Jaký dojem ti zůstal? V jaké atmosféře probíhala?

Málokdo má takové štěstí, aby mohl vidět dvacet let své práce na jednom místě, a ještě k tomu v magických prostorech Karolina. Ačkoli jsem velký introvert, užívala jsem si každý den. Bavilo mě pořádat komentované prohlídky, provázet návštěvníky po výstavě a vyprávět jim o tom, jak a kde obrazy vznikaly. Často jsem si jen tak sedla na svém nejoblíbenějším místě výstavy, v zákoutí u cyklu českých řek, mezi těmi svými – Vltavou, Berounkou a Sázavou, a tiše jsem pozorovala, jak moje tvorba rezonuje s nejrůznějšími typy lidí. Došlo mi, že Obhajoba pastelky ovlivnila několik generací a byla jsem vděčná za to, že se něco tak velkolepého podařilo uskutečnit. Zároveň jsem věděla, že se tím kapitola dvaceti let veřejných kreslení uzavírá. Výstava skončila a já jsem se tak jako na svém posledním velkém obrazu Návrat do země královny MAB, vrátila do svého světa.

Maruško, jak vypadá tvůj všední den v tvém světě?

Nejsem ani trochu ranní ptáče, obzvlášť teď v zimě. Proto jsem moc ráda, že manžel ráno zatopí v kamnech a přinese mi kafíčko do postele. Zapíšu si sen a pak se jdu projít po zahradě, která je divoká a plná vzrostlých stromů. Je tu krásně v každém počasí a pokaždé si připomenu, že se mi podařilo usmířit rodovou křivdu a vykoupit zpátky část zahrady, o kterou moji prarodiče přišli. Bohužel se toho nedožili, ale přesto je v tom obrovská síla. Zahradničím s velkým respektem pro všechno živé, trávníky nechávám vykvést, všichni tvorové jsou u nás vítáni. Teď v zimě, když zahrádka spí, se starám hlavně o krmítka pro ptáčky a užívám si ticho a klid. Pak něco dobrého uvařím a po obědě začnu pracovat na svých projektech. Nespěchám. Nechávám dílo, aby vznikalo svým vlastním tempem. Pokud to počasí dovolí, chodím na dlouhé procházky a snažím se obnovit svůj vztah s krajinou, ve které jsem vyrůstala. Není to jednoduché, protože místní lesy dostaly zabrat kalamitou kůrovce, ale díky průsekům se objevilo i pár velkolepých výhledů, kam chodím pozorovat západy slunce. Po večeři a sklence dobrého vína přichází další tvůrčí část dne, která trvá až do hluboké noci.

Ze svého vnitřního světa přinášíš překrásné vhledy pro druhé. Na čem teď pracuješ?

Místo velkých obrazů teď kreslím menší, většinou na formát A3. Kromě dokončování "románu v obrazech" o cestě duše kolem znamení zvěrokruhu, jsem se do hloubky ponořila do tajemství lunace. Studuji tradice spojené s lunárním cyklem od Starého Egypta přes antiku až po Kelty a Slovany a vnímám, jak se den po dni energie proměňuje. Některé dny přejí komunikaci, jiné zase introspekci a každý je plný specifických darů. Dalším velkým tématem je pro mě ženský přechod, který pro mě brzy začne být aktuální. Vnímám ho v první řadě jako přechod k pravdivému, autentickému já. Podobně jako ve svém Deníku měsíční magie, věnovaném ženskému cyklu, bych ráda toto často tabuizované téma zpracovala pro všechny ženy, které nemají potřebu omlouvat se za to, že stárnou, a odmítají to vnímat jako své osobní selhání. Obchod s iluzí věčného mládí nás ve skutečnosti odvádí od zdroje skutečné zralé ženské síly, která narůstá s věkem. Už se nemusíme snažit, abychom se zalíbily, a s tím přichází velké osvobození. A já bych chtěla všechny statečné ženy na této cestě za moudrostí a svobodou podpořit.

Ve vaší Galerii Pastelka přibyla nová překrásná kniha, můžeš nám ji představit?

Tak to je zrovna překrásná ukázka zmíněné zralé ženské moudrosti – kniha Evy Juřenové Rozkvetlá louka hvězd ve formě básní vypráví o hlubokém souznění s přírodou. Jako ilustrace v ní najdete moje obrazy, často z období ještě před Obhajobou pastelky, kdy jsme s Evou trávily hodně času, sdílely jsme stejnou krajinu a já jsem ještě váhala, jestli mám vůbec jít se svou tvorbou na veřejnost. Eva, která je o dvacet let moudřejší, mi dodala jistotu, že na to mám. Teď je mi tolik let, co tenkrát bylo Evě, a jsem moc ráda, že se naše přátelství otisklo i to téhle hmatatelné podoby, která po nás zůstane.

Návštěva Galerie Pastelka, nacházející se v samém srdci Prahy, je sama o sobě krásným zážitkem. Co dalšího si zde mohou lidé prohlédnout, potěšit se, případně pořídit?

Jsme moc rádi, že se nám už sedmnáct let daří udržet tuhle oázu klidu v těsném sousedství staroměstského orloje, malý ostrůvek české kultury v centru Prahy. Z velkých originálů se sem vejde jen pár, ale všechny ostatní najdete v podobě menších autorských tisků nebo pohlednic. Je tu také plno drobností, které nám zpříjemní každodenní realitu, ať už kalendáře, trička nebo zápisníky. Zcela unikátní je naše společná řada astrobrožur. A pak jsou tu knihy, které s manželem považujeme za to nejlepší za naší nabídky. Veškerou výrobu jsme převedli do naší "domácí manufaktury", každičká pohlednice nám prochází rukama a ručíme za nejvyšší možnou kvalitu. Moc si vážíme toho, že se za námi vrací lidé z celého světa.

Galerie je jedním z tvých splněných snů. Pokud to není tajemství, na čem pracuješ nyní?

Galerie Pastelka nám přirostla k srdci, přesto mě někdy trochu mrzí, že není nafukovací. Chtěla bych najít prostor, kam by se vešly všechny moje velké obrazy, aby se k nim lidé mohli vracet. Zatím je to jenom ve hvězdách, ale věřím, že na nás tohle místo snů už někde čeká.

Jaký sen by sis chtěla uskutečnit?

Moc ráda bych se někdy proletěla horkovzdušným balónem, nejlépe na podzim, nad naší kouzelnou krajinou Posázaví. Spatřit Ladův kraj z výšky, to by byla nádhera!

Tak to je velkolepý a odvážný sen! A v jaké historické době by tě bavilo žít a kreslit?

Jako žena jsem vděčná, že jsem se narodila do dnešní doby, kdy poprvé můžeme samy rozhodovat o svém osudu. Obávám se, že bych v dřívějších dobách musela být buď strašně nešťastná anebo bych skončila na hranici. Zato kdybych se směla narodit jako muž, tak bych si sama sebe dovedla představit v dobách italské renesance, jako umělce a badatele zároveň, prostě renesančního člověka.

Co tě na této době přitahuje a inspiruje?

Na renesanci mi připadá fascinující moment osvobození vědy a umění od náboženských dogmat, návrat ke kráse a vyšší harmonii přírody a také naděje v budoucnost, v možnosti lidského poznání, bezmezná důvěra v člověka a v poznatelnost vesmíru.

Vraťme se ještě k tvé tvorbě, čerpáš inspiraci například z knih? Jaké jsou tvé oblíbené?

Knihy jsou můj svět! U nás doma to vždycky vypadalo jako v nějakém zapadlém antikvariátu. Knihami všech žánrů od vzácných uměleckých monografií až po detektivky přetékala celá domácnost. Inspirovaly mě daleko dřív, než jsem se naučila číst, díky všem nádherným ilustracím, od Jiřího Trnky po Ivana Bilibina. Mám ráda silné příběhy vyprávěné krásným jazykem, žánr pro mě není důležitý, ale musím si zamilovat hlavní postavy. Některé knihy na mě působí jako stroj času, díky kterému se dokážu vrátit do nějaké konkrétní životní etapy, například Pasternakův Doktor Živago, Turgeněvovy Lovcovy zápisky, Steinbeckův román Na východ od ráje, Exupéryho Noční let anebo z dětských knih Heidi, děvčátko z hor. A pak jsou knihy, ve kterých pokaždé najdu něco nového, třeba romány od Haruki Murakamiho, obzvlášť Kafka na pobřeží. Mám slabost pro starou čínskou a japonskou poezii, ale ráda si přečtu i dobrou detektivku (mezi moje nejoblíbenější detektivy patří středověký mnich bratr Cadfael). A každou chvíli objevím nějaký nový poklad – v poslední době třeba tajuplný příběh o Temži Byla jednou jedna řeka od Diane Setterfield.

A z úplně jiného soudku, jak se má teď v zimě váš kocour Šafránek, který je velice populární tím, že vystupuje v mnoha tvých obrazech, ale například i na tričkách.

Na zimu se náš kocour Šafránek stěhuje ze zahrady domů, odpočívá, mazlí se a vyspává svoje letní dobrodružství. Šafránek je největší štěstí, které nás potkalo. Našel si nás sám a už nás neopustil. Kdo ví, možná se inkarnoval jako kocour, aby nemusel čekat dalších několik životů, než bude moci být s námi v lidské podobě. Spí s námi v posteli a v noci mi nosí barevné sny.

Děkuji za rozhovor

Rozhovor vznikl pro časopis Rituals č. 1-2/26