SAMOTHRAKI, OSTROV VELKÝCH BOHŮ A ZTRACENÝ RÁJ

Na mapě Egejského moře vyniká nespoutaný ostrov Samothraki jako drobný zelený drahokam. Turisté však míří spíše na bílé pláže Santorini, zatímco Samothraki zůstává stranou masového turistického ruchu. Neoplývá jemným pískem, nýbrž skalnatými srázy, divokými lesy, termálními prameny a divotvornými vodopády, jejichž hukot se mísí s hlasem moře a vichrů. Kdysi sem připlouvali králové, hrdinové i obyčejní putující, aby se nechali zasvětit do tajemství, která slibovala víc než jen přízeň bohů: ochranu před záhubou, šťastný návrat domů a snad i věčný život.

V našich končinách se o tomto nádherném, výjimečném a velice mystickém ostrově příliš nemluví, pro antickou populaci však byl jedním z nejvýznamnějších center duchovního života.

Na Samothraki omývaném mořskými proudy se tyčí do výše přes 1600m hora Saos, známá také jako Fengari, Měsíční hora.

Saos, často zahalený v oblacích, působí jako vznešený maják. Za jasných nocí se z něj prý rozléhá hovor Velkých bohů a jeho občasné zachvění nenechává nikoho na pochybách, že tu stále přebývá prastará síla. Místní říkají, že kdo se na něj vydá a dosáhne vrcholu, pocítí, jak se mu do srdce vlévá teplé, povznášející světlo, na které už nikdy nezapomene.

Svatyně Velkých bohů

Samothraki se odedávna těší pověsti jednoho z nejzáhadnějších a energeticky nejsilnějších posvátných míst starověku. Pod svahy Měsíční hory se rozkládá posvátný okrsek, známý jako Svatyně Velkých bohů. Zde se odehrávala samothrácká mystéria, rituály tak přísně střežené, že se o jejich průběhu takřka nic nevědělo. Dodnes nikdo do jejich tajů nepronikl, až na drobné detaily. Přesto byly tyto obřady natolik mocné, že přitahovaly návštěvníky z celého starého světa.

Zasvěcení do mystérií slibovalo neprolomitelnou ochranu, zvlášť pro ty, kdo se vydávali na plavbu zrádnými vodami. Bouře Egejského moře byly ničivé a obávané. Kdo však vstoupil do záhadného ostrovního bratrstva, nosil u sebe posvátný amulet, samothrácký prsten s magickou pečetí, který odvracel hněv mořských božstev a zaručoval bezpečnou cestu.

Tajemství obřadů

Představte si, že připlouváte na ostrov před více než dvěma tisíci lety. V přístavu vás vítají kněží s pochodněmi a odvádějí k posvátnému prameni. Tam se musíte rituálně očistit, obléknout speciální čistý šat, a potom projít nocí plnou symbolických i skutečných zkoušek.

Nešlo jen o jakési "představení" či "hru", byla to opravdová iniciace, cesta duše, která musela "zemřít" a znovu se narodit, aby započala nový život a pak jej strávila pod permanentní ochranou.

Někteří zasvěcenci se zmiňovali o setkání s průvodci či bohy z jiného světa, kteří jim ukázali cestu temnotou až k prazdroji bytí. Kdo mystérii prošel, cítil se - a také očividně byl – zcela proměněn.

Průběh rituálů se nesměl dostat mimo ostrov, na rozdíl od Eleusinských, Dionýsovských, Orfických a dalších mystérií byli záhadnější a mnohem méně zdokumentované. Také však daleko otevřenější. Prvního stupně se mohli účastnit domácí i cizinci, muži i ženy, Řekové i "barbaři", dokonce také otroci. Na chvíli se tu stíraly rozdíly v původu, bohatství, postavení. Před mysteriózními Velkými bohy, jejichž pravá jména se vyslovovala jen šeptem, si prostě byli všichni rovni.

Původ Velkých bohů, jimž se někdy říkalo Kibeirové, se vykládá různě, někteří badatelé jej vidí v prastarém thráckém kultu, jiní je spojují s fénickými nebo anatolskými božstvy.

Bůh moří Poseidon na vrcholku Měsíční hory

Když vypukla trojská válka, moře se stalo otevřenou cestou, ale také nejhlubším hrobem tisíců válečníků. Poseidon, vládce oceánů a vln mírných i zuřivých, si tehdy vybral Samothraki za své sídlo. Usedl na vrcholku Měsíční hory a zdálky pozoroval dění u Troje. Odtud pak sesílal na smrtelníky divoké bouře nebo naopak utišoval vlny podle toho, komu z hrdinů chtěl pomoci, nebo na koho straně zrovna nestál.

Říká se, že když za jasných nocí zalije vrcholek hory bílé světlo Luny, je slyšet mluvu nebo zpěv, který vítr snáší na svých perutích dolů k moři. Nevyzpytatelný Poseidon údajně stále sleduje, jak se lidé na březích hádají i milují, bojují i usmiřují, stejně jako kdysi Achájci a Trojané.

Místní legendy tvrdí, že ti, co se na horu vydají za úplňku a vydrží na jejím vrcholu až do východu slunce, získají od Poseidona vnitřní sílu překonat jakoukoli životní i vnitřní bouři nebo strádání. Hora se pak stává jejich osobní svatyní, a už navždy budou pevní jako skála, kterou už nikdy nic nezlomí.

Dračí linie

Ostrov je dodnes považován za místo, kde se sbíhají energetické linie. Zdejší horský masiv, posvátné vrcholy, prameny a divoké proudy vytvářejí přirozený "akumulátor" výjimečné energie, která v citlivějších lidech vyvolává chvění, brnění, někdy dokonce lehký tlak v hlavě či na hrudi. Byly zde naměřeny geomagnetické anomálie.

Vibrační frekvence Měsíční hory prý léčí tělo, mysl i duši. Je přirovnávána k "pupku světa", k místu, kde se nebe setkává se zemí.

Samothraki je součástí velice mocné dračí linie, která propojuje Troju, věštírnu v Delfách a další místa staré Evropy.

V hlubokých lesích ostrova jsou roztroušené takzvané vathres, přírodní kamenné kaskády a jezírka, která vypadají, jako by je nechali vytesat sami Velcí bohové. Koupel v nich je dodnes považována za očistný rituál. Místní ženy vyprávějí, že kdo se za úplňku ponoří do chladivé náruče horských tůní, probudí v sobě spící síly a jeho život se úplně promění.

Křídla vítězství

Nejznámější z celého ostrova je proslulá mramorová socha Niké Samothrácké, bohyně vítězství. Zaujala dokonce postavení jednoho z nejprominentnějších děl v pařížském Louvru. Klasickou a uměleckou ikonu denně obdivuje tisíce návštěvníků. Původně však zdobila samothrácký zasvěcovací areál.

Rozevlátá křídla neúplné skulptury nejsou jen symbolem vojenského triumfu, ale také duchovního povznesení a božského požehnání. Výhra, kterou Niké slibovala, byla vítězstvím nad chaosem, nad strachem i smrtí. Niké na Samothraki zvedala zasvěcované z kolen a učila je rozpřáhnout vlastní křídla.

Není tedy tak těžké pochopit, proč samothrácká mystéria fascinovala antické poutníky. A proč dodnes, když stojí mezi ruinami, cítí, že vzduch kolem silně vibruje a Niké jim umožňuje projít branou k sobě samým. Její božská přítomnost na ostrově připomíná, že zasvěcení nebylo pouze o útěše, ale také o probouzení odvahy a síly jednat.

Pokud stojíte na rozcestí, jestli cítíte, že ztrácíte směr, máte pocit, že jste se ocitli na dně, můžete na tomto kouzelném, téměř nadpozemském ostrově znovu najít svá symbolická křídla, která vás pozvednou… Co já vím, možná až do nebe…

Text najdete v časopise Rituals 11-12/25.