KDYŽ SE ZE ZVYKU STANE ZLOZVYK
Asi každý člověk má své opakující se návyky, rituály a zvyky, které mu napomáhají utvářet vnitřní stav, který je vnímán jako radostný, uvolňující a harmonický. Asi každý člověk má své návyky, které mohou tělo ovlivňovat ve směru opačném, tedy způsobovat sebeničení a sebezkázu.
Zůstat nebo odejít?
Existuje bezpočet vztahů, kde se duše před vtělením dohodly o tom, že si umožní vzájemný růst a podporu, nikoli však podle romantických představ o vzájemné laskavé, harmonické a naplňující podpoře, ale spíše léčbu šokem. Zejména tam, kde jsme dlouhodobě, a tím jsou míněna opravdu staletí, zaseknutí, zatvrzelí, neschopní nazřít svoji vnitřní situaci jiným způsobem, přičemž ten dosavadní nám způsobuje pouze potíže, stagnaci, nevyhovující a nevhodné životní podmínky a vztahy. Pokud s nadsázkou hovoříme o neměnných staletých postojích, můžeme sem rozhodně zahrnout i všechny ty, kteří se podíleli na našem stvoření i vkladu, který do nás byl skrze jejich životy vložen. Naši předkové často neměli na výběr a museli jít předem jasně danými cestami, bez možnosti zvolit si podle své svobodné vůle. To se týkalo zejména vztahů, kastovních systémů i toho, že láska rozhodně nefigurovala na předních příčkách hodnot, kde se usadila výhodnost a splnění společenských norem. Předkové si nesměli klást otázku, zda zůstat či odejít z těžkých a náročných vztahů, protože to v jejich čase nebylo přípustné ani hospodářsky, ani společensky. V důsledku toho, je v nás stále ještě silně zakořeněný princip, zůstat, i když víme, že nás vztah ničí, neumožňuje růst a rozvoj, stojí nás často zdraví a ničí celkový smysl života. Následování nefunkčních vzorů původní rodiny a rodu, je jako opisování od neprospívajícího žáka.
Tvrdé lekce
Čím těžší se nám zdá náš úděl, čím tvrdší jsou životní výzvy, tím více jde životu, našemu, osudu, příběhu o to, abychom pochopili, prozřeli, změnili to, co nás neustále vrací na začátek prostřednictvím stále stejných, jen jinak převlečených lekcí. Kdo neustále ustupuje druhým, snaží se přizpůsobit nevyhovujícímu, často jen stěží žitelnému, ustupuje především ze sebe a tím umožňuje obrazně řečeno, aby do něj, do jeho energetického pole, bylo vstupováno, aby byl řízen, použit k záměrům druhých a naplnil jejich představy. Tento člověk má na čele neviditelný, přesto velmi dobře detekovaný nápis "použij mě". Čím větší tlak je na něj ze strany partnera, rodiny či okolí činěn, tím více se snaží, zcela v roli oběti, zcela v permanentním vyčerpávání vitálních sil, které jsou určeny především pro jeho vlastní život. Je jisté, že se dostal do spárů těch, kteří jej učí, postavit se sám za sebe, uznat svoji vnitřní autoritu a od základu změnit vztahové přístupy. Jednoho dne, většinou, když je člověk již maximálně vyčerpán čekáním na uznání, adekvátní odměnu, přijetí, pochvalu, nastává průlom, protože pověstná poslední kapka do poháru způsobí nevratné reakce. Začne se rozpouštět potřeba být uznán těmi, kteří doposud nikdy neuznali. Jsou konečně nastaveny zdravé a správné reakce, přičemž ti, co doposud manipulovali, pak obviňují dotyčného z reakcí na své dlouhodobé, zvrhlé chování. Zrcadla konečně začínají dobře odrážet pravdu.
Snaha žít podle nefunkčních pravidel
Proč se mnoho lidí snaží žít ve vztahu podle pravidel, podle kterých se prakticky žít nedá? Proč se ve vztazích tolerují skutečnosti, které nikdy nemohou prospět vzájemnosti a lásce? Alkohol, nevěry, drogy, neúcta či neochota dozrát a přijmout za své chování plnou zodpovědnost, je jen slabý výčet toho, co generuje do vztahu jedna strana a ta druhá se ne-ochotně přizpůsobuje, zahlazuje trhliny, vychovává, vyjadřuje nespokojenost, ale přesto zůstává. A pokud zůstává, ten druhý v páru, málokdy změní svoji trajektorii, protože nemusí. Protože již předvedl ze svého repertoáru všechny své nejhorší scénáře a jejich kombinace, ale přesto druhého, který se této ďábelské jízdě musel přizpůsobit, neztratil. Dotyčný nevystoupil z tohoto spřežení a pouze přizpůsobil svůj krok jízdě do pekel.
Proč je nezávislost tak podstatná?
Možná ani není potřeba toto nějak detailně rozvíjet, protože je to jasné. Pokud jsme nezávislí, můžeme z nevyhovujícího vztahu vystoupit. Ovšem, není to tak úplně v naší kompetenci, protože naše vyšší vedení, velice bedlivě sleduje, zda jsme naplnili a zcela pochopili lekci, která nám byla skrze druhé udělena. Pokud nám to stále nedochází, musíme jet v nevhodném spřežení, být připoutáni k tomu, co nás zraňuje, oslabuje, ponižuje, pozhasíná, do té doby, než "odmaturujeme" a jsme vývojově puštěni dále. Tím si svoji nezávislost, ustanovení, vnitřní autoritu stvrzujeme a již pro druhou stranu nejsme terčem jeho vzdorovitosti, egocentrismu, hlouposti, nadřazenosti, pýše, neschopnosti nahlédnout zdravě na svůj vlastní život. Pokud odejdeme, většinou již osud chystá výukovou lekci pro výše jmenované, aby i ten druhý pochopil, že nic neroste do nebe a je potřeba se "dovychovat" podle pravidel cti, pravdy, čistého svědomí a ochoty napravit následky svých nezralých činů.
Text najdete v časopise Rituals č. 1-2/26