HUELGOAT, KAMENNÁ INICIAČNÍ MAPA

Přes mystický les Huelgoat, jenž leží v samotném srdci regionálního přírodního parku Armorique, vedla kdysi silná iniciační trasa, kterou dnes obnovují novodobí spirituální poutníci.

Vydat se do Huelgoatu, do nejzápadnějšího pozůstatku starobylého a mystického lesa Brocéliande, který až do 16. století pokrýval velkou část Bretaně, je jako vstoupit do světa, kde fantazie zapustila hluboké kořeny, vyrůstá z nich a rozkvétá.

Dílek soustavy obřadných míst

Huelgoat, kolébka mnoha keltských legend, není osamocený. Patří do širší rodiny evropských iniciačních míst, kamenných kruhů na Britských ostrovech, jeskynních komplexů v Pyrenejích, megalitických chrámů na Maltě, zasvěcovacích evropských jeskyní, labyrintů po celé planetě, velebných hájů v Skandinávii.

Navzdory tomu je ojedinělý svou syrovostí, intenzitou, tichostí a absencí okázalosti. Huelgoat, v bretonštině "Vysoké lesy", se odmítl přizpůsobit moderní potřebě vysvětlovat, analyzovat, komentovat či popisovat. Dodnes funguje a působí stejně jako kdysi, skrze tělo, smysly a osobní zkušenost.

Tato výjimečná lokalita se nepředvádí, nevyžaduje pozornost zástupů ani halasnou reklamu. A přesto – nebo právě proto – zůstává v paměti těch, co jej navštíví, déle než vznosné paláce a monumentální chrámy.

Podivuhodné hájemství stromů a skal

Huelgoat, třetí největší les v Bretani, přitahuje svou magickou atraktivitou ty, co se zajímají o opravdu hluboké, mystické a ojedinělé zážitky. Má jedinečnou atmosféru, uklidňující i vzrušující zároveň.

Tento mnohostranný a fascinující hvozd se stromy s pokroucenými větvemi uchvátí každého, kdo do něj zavítá.

Stromy zde rostou na obřích kamenech! Trpělivě na nich rozprostírají své kořeny jako závěsy, až dosáhnou k půdě a zavrtají se do ní. U prvního z nich budete překvapeni. U druhého o něco méně. U třetího si uvědomíte, že je to tady naprosto běžné. A naprosto čarokrásné.

Rozlehlé údolí zabydlela směsice listnatých a jehličnatých stromů, douglasek a smrků, kaštanů a jedlí. Koruny dubů a buků tvoří hustý baldachýn, který téměř zcela zakrývá oblohu. Tu vás zčista jasna může ovládnout pocit, že se nacházíte v pohádkové říši, v níž každou chvíli narazíte na skřeta nebo ducha krále Artuše, jehož hrobka se prý nachází v jedné z lesních slují.

Huelgoat je podivuhodný a zázračný svět sám pro sebe. Abyste jej pochopili, a aby se mu vaše srdce naplno otevřelo, musíte se proplétat žulovým, na první pohled chaotickým bludištěm a toulat se jeho kamennými stezkami.

Pokud se do něj úplně vnoříte, půjdete nahoru a dolů, nahoru a dolů. Je to první iniciační etapa, která kopíruje průběh lidského života.

Většinou vás však neumoří strmé stoupání. Svou náruč vám otevře jen mírně zvlněný les, v němž stromy občas porušují zákony rovnováhy. Čtvrtina z nich má sklon přes třicet stupňů!

Díky rozmanitosti krajiny a topografie tady neexistuje monotónnost. Jdete od řeky ke kamenům, z otevřeného prostoru do prostoru zcela uzavřeného. A nalézáte tady neustálý a čarovný zdroj úžasu a okouzlení.

Legendy všude kolem

Každá zdejší skála, menhir, viklan, tůně, jezírko má svůj příběh o obrech, elfech, vílách a jiných lesních či nadpřirozených stvořeních.

Pohádkové dobrodružství začíná už vstupem přes takzvaný "Mlýn chaosu", což je přezdívka, která dokonale vystihuje charakter této lesní říše. "Mlýn" se často zahaluje do vlhké mlhy a navozuje naprosto dramatickou atmosféru. Na jeho úpatí vyvěrá z jezera v ohlušující kaskádě "Stříbrná řeka". Místo, kde pramení, bylo útočištěm keltských druidek.

Když "Mlýnem" projdete, uvidíte před sebou halabala rozházené obrovitánské balvany.

Chaotická kamenná sestava

"Fantaskní shluk kamenů" podél pravého břehu řeky působí, jakoby prastaré a značně přerostlé bytosti z dávných mýtů najednou ztuhly během bojových hrátek. Podle místních vyprávění sem však ohromné balvany vrhl rozzlobený obr Gargantua, kterého posedl neovladatelný vztek, když se odvážili do lesa vkročit obyvatelé okolních vísek.

Jiný příběh ale říká, že Gargantua procházel oblastí a vyžádal si od obyvatel žijících poblíž lesa nucenou pohostinnost. Protože jeho hostitelé neměli k snědku nic jiného, nabídli mu pohankovou kaši. Rozzuřený gigant se rozhodl vydat až do španělského města Léon a z pomsty naházel všechny skály, které našel cestou, právě do lesa Huelgoat.

Ať už vržené s nesmírnou zuřivostí nebo vzniklé rozmarem přírody, některé z těchto skal stojí po tisíciletí na hraně. Znehybněly v zdánlivě vratké pozici, takže by je na první pohled mohl převrátit sebemenší vánek. Kdyby ovšem nesetrvávaly ve stejně pevné poloze celé věky.

Anarchie v "Chaosu Huelgoat" není náhodná. Je jakýmsi obrazem fáze, kterou musí projít každý, koho postihly zásadní změny, rozpadly se mu staré jistoty, ztratil orientaci či je nucený vzdát se kontroly. Během iniciačního procesu je chaos nevyhnutelný, bez něj není možný návrat v nové podobě a proměna je pouze iluzí.

Na kameni kámen

Ležící podlouhlý kámen zvaný "Chvějící se skála", žulový gigant vážící přes sto tun, dlouhý sedm a vysoký tři metry, je toho výtečným příkladem. Pokud na populární atrakci jemně stisknete správný "bod", můžete ji rozkývat, aniž by se zřítila!

Je to jeden z nejznámějších a nejfotografovanějších kamenů v lese Huelgoat. Jeho tvar je učebnicovým příkladem podstavcové skály, která má z jistého úhlu pohledu tvar houby.

Oblíbený viklan, ve francouzštině "La Roche Tremblante", je jedním ze zdejších nejuniverzálnějších iniciačních symbolů. S velkou pravděpodobností sloužil jako nástroj zasvěcovací zkoušky. Nebyl však testem svalů, ale vnímavosti. Byl zároveň lekcí, že to, co se zdá nehybné, se může dát do pohybu, pokud člověk přestane bojovat a začne naslouchat. Lekcí, která se dotkne každého, kdo se kdy snažil silou "protlačit" životem nebo čímkoli jiným.

Vesnice menhirů

Na okrajích lesa stojí menhiry, někdy přehlížené, a přesto zásadní.

Jeden z nich, menhir de la Mare aux Sangliers ("U divokých prasat") má trochu bujný charakter. Je spojovaný se symbolem divočáka, ochráncem lesa, průvodcem mezi světy, zvířecím znamením instinktu, přežití a nezkrocené síly. V tomto momentu iniciace se řešila schopnost obstát.

Sem směřovaly kroky mladých lidí před vstupem do dospělosti, také však poutníci, vyhnanci, lidé před rozhodnutím, před cestou nebo návratem.

Impozantní šestimetrový menhir de Kerampeulven byl postaven v neolitu mezi 5 000 a 2 300 lety. Jeho sílou je klid a stabilita. V keltském pojetí byl orientačním ukazatelem, u nějž se putující zastavil a položil si otázku, zda je připraven jít dál. Také se u něho vymezovalo nové životní období a loučilo se starou rolí (dcera, manželka, rodička, syn, otec).

Kerampeulven znamená "vesnice menhirů". Pozoruhodné, proč takovéto pojmenování pro jediný kámen? Podle archeologické hypotézy jich bylo totiž víc. A také byly menhiry, mohyly či dolmeny (kamenné svatyně a stavby určené k ukládání těl zemřelých) propojeny.

Uspořádání stojících kamenů mělo tvořit cesty, které vedly mrtvé od dolmenu k dolmenu, tak, jak postupovali říší posmrtného života.

Jeskyně, jezírka a řeka

V Artušově jeskyni se dle pověstí ukrývá velký poklad střežený lesními démony, kteří se v podobě bludných plamínků pohybují vzduchem. Poklad objevil král Artuš v "Údolí bez návratu" díky čarodějovi Merlinovi. Název sluje "Artuš" má pozdější původ, jeskyně sama je pradávná.

Sloužila jako část iniciační stezky. Vstupovalo se do ní proto, aby člověk poznal, kým doopravdy je. Tma, vlhko, stísněnost, to vše jsou znaky symbolické smrti, etapy, kdy staré já musí konečně ustoupit.

"Stříbrná řeka", která protíná les, se takřka okamžitě po vkročení do lesa stává průvodcem těch, co si zvolí les Huelgoat za místo své iniciace nebo poutě.

Říční tok je povede k "Jezírku víl", u něhož se jednou ročně setkávají – kdo jiný – vodní víly, aby potrestaly ty ze svého kruhu, které se k lidem nechovaly zrovna hezky.

Mnohem častěji se ale zdržují v "Pohádkovém jezírku", nad jehož hladinou si češou své dlouhé zlaté vlasy. Jakmile svůj vodní domov opustí a vydají se do okolitých vesnic, promění se údajně v ošklivé bezzubé čarodějnice.

V "Dáblově jeskyni" podle legendy odpočíval – samozřejmě – ďábel. Jiné pověsti ale tvrdí, že jeskyně je jedním z mnoha vchodů do pekla. Což si vlastně neprotiřečí.

Ve svém domově "Kastel-Guidel" vedla podle keltského mýtu zhýralý život Dahut, princezna z Ys a dcera krále Gradlona. Poté, co se jí její milenci zajedli, pověřila svého služebníka, Černého muže, aby je svrhl do propasti.

Tato propast skutečně existuje, Stříbrná řeka se přes ni valí v pěnivé kaskádě a občas je z ní slyšet nářek duší zahynulých mladíků. Na iniciační cestě je to fáze "malé smrti", kdy ti, co po této stezce kráčeli, zpracovali své nejtemnější stránky a "vrhli" je do propasti.

Abyste se dostali k "Le Ménage de la Vierge", k "Domu Panny" (jinak též "Kamenné lože Panny"), který byl erozí vytesán do skály, musíte sestoupit hlouběji do údolí. Nejnápaditější z legend je ta o otisku kolébky, v níž vedle Panny Marie ležel malý Ježíšek.

Tato kuriozita sice nese křesťanský název, ten však jenom překryl původní kult, který uctíval mnohem starší bohyně.

Jde o "lůno krajiny", prostor ochrany, klidu a regenerace, který byl pravděpodobně využíván při rituálech plodnosti, sloužil ženám po porodu, při neplodnosti, při ztrátě dítěte. Je to nejženštější útvar v celé lokalitě Huelgoat.

Přicházeli sem rovněž lidé zranění, po ztrátě, po nemoci. A odcházeli… Hádejte! Anebo se do Huelgoat vyberte a možná to poznáte na vlastní kůži…

Možná jste si všimli, že Huelgoat není souborem jednotlivých "zajímavostí", nýbrž souvislým rituálním terénem, kde každé místo plní jinou funkci. Toužíte-li tedy po vnitřní a snad i vnější proměně, zkuste putovat do centra Bretaně, do "lesa chaosu".

 Článek vznikl pro časopis Rituals č. 3-4/26