Jakmile se ponoříme do studia Keltů, zjistíme, že o jejich původu nic nevíme. Je zahalen tajemstvím, a tak tomu i zůstane, nic na tom nezmění ani nové nálezy hrobů ani vykopávky. Kromě megalitických hrobů a domněnek moderních i antických autoru nemáme po ruce vůbec nic. Musíme se smířit s tím, že naše nejstarší dějiny pro nás navždy zůstanou hádankou.

Kelty si nesmíme představovat jako národ, ale spíše jako kulturu. Tato kultura se rozvinula kolem roku 2000 př. n. l. mezi indoevropskými kmeny v jihoevropském prostoru a při stěhování národů se rozšířila na západ až do Británie a Irska. Svého vrcholu dosáhla kolem roku 500 př. n. l., kdy se také poprvé objevuje jméno Keltové. Keltské kmeny splynuly s národy megalitické kultury. Kolem roku 400 př. n. l. vyplenili keltští nájezdníci Řím a první vlna pevninských Keltů byla převálcována druhou vlnou Keltů. Následovaly různé vlny přistěhovalců a dobyvatelů. Západní Keltové si uchovali svoji svébytnou kulturu nejdéle, Keltové na kontinentě byli decimováni římskou vojenskou mašinérií a od 1. stol. př. n. l. řecko-římská civilizace jejich kulturu vytěsnila. Kolem roku 400 př. n. l. byla založena keltská království v Itálii a Čechách. (Holger Kalweit, Keltská kniha mrtvých)

Po roce 400 př. n. l. se v západních Čechách objevuje zcela nový způsob pohřbívání do tzv. plochých hrobu, který se postupně rozšiřuje na další území. Pohřbeni jsou v nich bojovníci v plné zbroji i jejich ženy ozdobené šperky. Tyto hroby zřejmě patřily kmeni Bójů, podle nichž oblast české kotliny (respektive její část) dostala název Boiohaemum (domov Bójů), latinsky Bohemia. Boiohaemský "posvátný háj" se tehdy rozkládal zřejmě na území mezi Turnovem a Jičínem. (Vladimír Mátl, Krajinou Druidů aneb Keltové na území Čech)

Ženy starých Keltu se těšily prakticky stejnému postavení jako muži. Při důležitých kmenových záležitostech a rozhodnutích se čekalo na radu jasnovidných žen. Tyto vědmy (druidky, šamanky) žily často odděleně a předpovídaly budoucnost. Základní rovnoprávnost ve společenstvích starých Keltu se odrážela i v tom, že oba, muž i žena, s sebou do manželství přinášejí věno. Dcery starých Keltu také nebyly nuceny do zprostředkovaných sňatků, ale mohly si manžela zvolit samy.

Královny a válečnice, statečné a obratné ženy se nevyskytovaly pouze v keltských legendách, ale i v reálném životě. Například královny Boudicca či Cartimandua, Onomaris (náčelnice kmene Skordisků) či princezna Vix, jež leží v hrobě u Chatillonsur Seine. Ženy ostrovních Keltů směly vládnout, zaujímat čelní postavení v politickém, náboženském a uměleckém životě. Také pracovaly, byly soudkyně, válečnice a druidky. Účastnily se poradních shromáždění a vedly je. Během jednání s kartaginským vůdcem Hannibalem sloužily jako smírčí soudkyně. Postavení keltské ženy je však nejzřetelnější v každodenních právních záležitostech. Brehonské zákony, dochované záznamy keltského právního systému z 5. stol. n. l., pojednávají o na tehdejší dobu podivuhodně rovnoprávné situaci keltských žen (nejstarším dochovaným keltským právním systémem jsou Brehonské zákony. K prvnímu sebrání a sepsání těchto zákonu došlo za velekrále Laoghaireho (426 až 436 n. l.)). Keltky si samy vybíraly svého manžela a nesměly být provdány proti své vůli. Děti byly pojmenovány po ženě. Keltská žena byla v manželství finančně nezávislá na svém muži. Keltové také nepovažovali manželství za nerozlučitelné. Oba partneři mohli zažádat o rozvod. Možný byl i rozvod s oboustranným souhlasem. Pokud muž ženu opustil, obtěžoval ji nebo s ní špatně zacházel, měla navíc nárok na náhradu škody. Rovnoprávnost pohlaví však ani u Keltů neplatila ve všech ohledech. Keltský muž si mohl vzít více žen, keltská žena se však směla provdat jen za jednoho muže. Pokud si muž chtěl vzít druhou ženu, musel za ni vyplatit své první ženě kupní cenu.

Existovaly tři různé formy manželských spojení. V prvním případě byla žena stejně zámožná jako její muž a pocházela ze stejné vrstvy. Tehdy s ním byla úplně rovnoprávná a mohla samostatně uzavírat smlouvy. Pokud žena pocházela z nižší společenské třídy než její muž a měla malý majetek, byla její práva omezena. Ale i tato žena mohla napadnout smlouvy manželů, pokud byly pošetilé. Byla-li žena bohatší než manžel, byla považována za hlavu manželského páru a rodiny. Muž získal statut "sloužícího muže" fer fognama nebo dokonce fer for ban thincur, což znamená "poddaný své ženy". (Jean Markale: La femme celte)

S příchodem křesťanství skončila rovnoprávnost žen ostrovních Keltů. Od 5. st. n. l. v Irsku existoval spolu s domácími Brehonskými zákony i církevní zákon. Oba se silně rozcházely zejména v otázkách sexuality. Církevní právo zapovídalo mnohé, co se týkalo role ženy a její sexuality. Římská císařovna Julia Augusta se dle římského dějepisce Cassia Dia (kolem 155-235) měla vyjádřit před Argentocoxos, ženou severního kmenového knížete, že keltské ženy jsou nemravné, protože si samy smí najít muže a milence a navíc bez jakýchkoli tajností. Argentocoxos měla císařovně důstojně odpovědět: "My keltské ženy posloucháme požadavky přírody mnohem morálnějším způsobem než Římanky. Otevřeně se stýkáme s nejlepšími muži, ale vy v Římě připustíte, že vás potají zkazí nejhorší muži." (Peter Berresford Ellis, Celtic woman. Woman in Celtic Society and Literature, 1995)

Vera Šourková