V čase dětství, zejména v době, která je dítětem mnohem více pociťována, než aby jí mohlo být plně porozuměno, jsou vzájemné vztahové vazby mezi jednotlivými členy i vůči dítěti stěžejními pro jeho vlastní budoucí vztahovost a ve velké míře určují, jak se bude jednou díte cítit ve svém dospělém živote.

Na dítě současnosti je kladen obrovský nárok v podobě perfektních výsledků jakékoli činnosti, tedy školních, tvůrčích, sportovních i domácích. Dítě současnosti nemá příliš velký prostor pro to, aby si uvědomovalo samo sebe, mohlo se napojit na světy své vlastní fantazie, vytvářet v tempu, které potřebuje, tak, aby docházelo k harmonickému rozvoji všech složek bytosti. Dítěti současnosti je vlivem mnoha vnějších podmínek bráněno v přirozeném kontaktu s přírodou, aby mohlo objevovat, vnímat, propojovat se s jejími cykly, vydávat přebytky energie či naopak dočerpávat v oslabení. Nejen kvůli eliminovanému kontaktu s přírodou a pocitu svobody v ní narůstá nechvalný fenomén dnešní doby, kterým je útěk do uměle vytvořených virtuálních světů prostřednictvím počítačových her.

Přetížená rodina i málo času
Stejný nárok na dětský svět si však současné dospělé generace vytvořily i samy na sebe. Času je málo, činností i narůstajících věcí je příliš. Rodina, tedy matka a otec jsou vetšinou velmi pracovně vytíženi. Tradiční model rodiny, tedy zajištující otec a pečující matka, prošel mnohou transformací a výsledkem je zřejmé přetížení všech, při pocitu nedostatečnosti opravdového zájmu druhých, času pro rozvoj pospolitosti, vzájemnosti, sytící komunikace i citových projevů. Jednou z přirozených rolí prarodičů je vykrývat právě tyto deficity.

Klidná, moudrá i láskyplná síla
Kdo by nechtěl babičku jako vystřiženou z knihy od Boženy Němcové či dědečka, jakým byl pantáta Bezoušek z díla Karla Václava Raise. Postavy z jiných časů, nicméně naplněné moudrostí, poznáním i schopností tyto poznatky laskavě předávat svým vnoučatům. Naplněni tedy tím, co potřebuje každé dítě, aby získalo pocit, že je chtěno, milováno, že je mu nasloucháno a jeho názor je brán vážně. Že existuje na světe někdo, kdo má pro ně nejen velké pochopení, ale rád mu dává i svůj životní čas a zájem.

Generační rozpory jsou mezi prarodiči a vnoučaty mnohem méně výrazné než mezi rodiči a dětmi
Generační rozpory mají mnoho příčin. Přes karmické vlivy po nezralost rodičů, naprostou odlišnost povah zúčastněných či potřebu duše vychovat se sama, a tudíž být nedotčena nějakým zásadnějším vlivem rodiny. Jednou z úloh prarodičů je napomáhat stabilizovat emocionální prostředí dítěte. Prarodiče mohou ve své zralosti přistupovat ke svým vnoučatum s větším nadhledem, který jim umožňuje nebrat situace až tak vážně či dává schopnost opět si hrát, být bezprostřední. Výchova dítěte je komplexním, mnohavrstevným procesem, kdy hlavní zodpovědnost náleží rodičům. I tento fakt je nezanedbatelným pro tím pádem mnohem odlehčenejší vztah prarodičů k jejich vnoučatům. Ne nadarmo se říká, že rodiče vychovávají a prarodiče rozmazlují.

Vzpomínky na babičku a dědečka hřejí dodnes
Nejen Božena Němcová vzpomínala na dobu svého dětství, ve které byla díky své babičce patrně nejšťastnejší. Dar pochopení, dar klidu, dar možnosti svěřit se dospělému světu se svým trápením bez obav z jeho reakce. Díte je ratolestí na stromu rodu. Je pokračovatelem díla té které větve, a tudíž je i logické, že budou mít tito k sobě blíže. V dospělém věku mohou sourozenci na své dětství a vytvořené vztahové vazby s rodiči a prarodiči nahlížet velmi rozdílně. Přes nesmírně podporující a láskyplné vazby po netečné, lhostejné či vysloveně negativní. V dětství si velmi sytě uvědomujeme, ke komu "teče" láskyplná energie a kdo zůstává mimo tento proud. Dítě je naprosto čistá duše, která velmi dobře vnímá a rozeznává, kdo ji má rád a kdo se tak pouze tváří.

Tradici mění fakt, že dnešní ženy se rozhodují pro své mateřství v pozdějším věku
Ještě v osmdesátých letech minulého století bylo standardem, že ženy měly své první dítě vetšinou do svých 25 let. Nijak výjimečné nebyly ženy, které rodily ještě před dvacítkou. Dítě mělo tedy velmi mladou matku, babičku ve středním věku a často prababičku v pozdním věku. Každá z nich měla svoji nezastupitelnou roli, a pokud byly vztahy optimální, dítě vyrůstalo v tomto širším generačním společenství s možností vnímat a čerpat nejen zkušenosti, ale i lásku z více zdrojů. Také objasnění toho, kým jsem a kam smeřuji, mohlo být jednodušší vzhledem k tomu, že bylo zcela patrné formování se tří předchozích generací. Dnešní doba, kdy je mateřství z mnoha důvodů odsouváno mnohdy až po čtyřiceti letech věku matky, eliminuje možnost dítěte zažívat více generací jeho rodu. Matky jsou často přetíženy výchovou malého dítěte a zároveň nutností postarat se již i o své rodiče.

Markéta Vostrá