Ruce nás mohou dovést k duši. Zní to možná trochu divně a jednoduše, ale je to tak. Cest je velmi mnoho, osobně však mám ráda ty, které vedou přímo k věci.

Většina z nás vůbec neví, že nějakou duši má, že v každém z nás dřímá jakési cosi, co si neseme všemi životy a přesně ví, co a proč jsme přišli tvořit a pochopit právě v tom současném životě. Co má právě žitý život přinést nám i druhým. Jaký je náš úkol, co máme pochopit a naučit se.

Ať jsme v jakékoli situaci a máme jakékoli pocity, věřte, že je to jen náš pohled, většinou pohled naší hlavy, nikoli pohled vyššího smyslu. Dokážeme-li alespoň kousek poodstoupit a podívat se sami na sebe a svůj život z nadhledu, uvidíme jiné, dosud skryté možnosti. Tento odstup nám dá možnost odosobnění i úlevy. Není potřeba brát sebe i všechno tak vážně. Máme možnost podívat se na sebe pohledem Boha, vesmíru, který je naší součástí.

Tolik směrujeme své pohledy ven, abychom zachytili signál jistoty a stability. Obklopujeme se všemi možnými bezpečnostními systémy, hmotnými statky, až nejsme schopni vidět sami sebe. Jsme zaskládáni všemi možnými věcmi, pojistkami, ochranami, že se už nemůžeme svobodně ani nadechnout, natož pohnout. Radost ze života je pryč. Máme pocit, že jsme ji snad nikdy ani neprožili nebo že to bylo tak prchavé, že to ani nemohlo být skutečné. A přitom to jediné, co se po nás chce, je, abychom žili v harmonii, radosti, ve zdraví i hojnosti.

Zní to možná jako sci-fi nebo i drzost, ale je to tak. O nic jiného nejde. Proč bychom měli dostat dar života proto, abychom ho tady protrpěli? Jaký by to mělo smysl? Máte dojem, že jedině skrze utrpení dojdeme k osvícení? Nejsem si tím jistá. Kolik utrpení je možné vidět každý den ve večerních zprávách, ale osvícení mi nějak chybí. Mám dojem, že toto pravidlo neplatí.

Strasti a utrpení jsou jen náš pohled a naše označení. Pohled druhého může být jiný. To, co jeden vnímá jako utrpení, je pro druhého výzva nebo jen přirozený vývoj v životě. Každý máme svůj úhel pohledu vycházející z našich vlastních zkušeností, zvyklostí a vzorců. Naše duše se rozhodně nerozhodla inkarnovat proto, abychom byli nešťastní a smutní. Přišli jsme sem, abychom posunuli úroveň našeho vědomí, abychom přinesli a zužitkovali svůj dar a tím byli prospěšní celé společnosti. Svůj dar máme šířit skrze své poslání a tím se stát šťastnými a dělat šťastnými i ostatní.

Jak ale najít svůj dar a cestu svého poslání? Ve škole nás to bohužel neučí, někdy nás naopak škola, společnost i rodiče velmi pečlivě od našeho daru zrazují a oddalují. Nebudeme však dávat vinu ostatním, jde o náš život a jen my se můžeme a musíme rozhodnout, co s ním uděláme. Je to náš život a nikdo jiný ho za nás neodžije. Všechny rady jsou velmi dobré, ale nakonec se musíme rozhodnout my. Žít a nést za to plnou odpovědnost.

V současné době se velmi málo pracuje s naší vlastní vrozenou kreativitou. Na všechno máme počítače, pohyb se omezil na pár set kroků denně po bytě, kanceláři, do auta nebo na hromadný prostředek, pokud máme psa, tak snad uděláme pár kroků navíc. Jsme rádi, když si večer stihneme něco rychle ohřát k večeři, a pak padáme k bezduché televizi, abychom na chvilku "zapomněli", než jdeme spát.

Chybí nám manuální práce a tvořivost. A přitom jemná ruční práce spolu se zpěvem je cestou k naší duši. Je to nádherná forma meditace, kdy zapomenete na okolní svět a soustředíte se jen na to, co tvoříte. Máte možnost onen výsledek vidět ve zhmotněné podobě. Můžete si na něj sáhnout. Je jedno, zda pracujete na zahradě, pletete, háčkujete nebo malujete. Jde o tu dobu, kdy pro vás okolní svět přestává existovat a vás pohltí jen ona činnost, kterou milujete a skrze kterou se může vyjádřit vaše vnitřní já, vaše podstata. Podívejte se na děti, jak milují tvoření. Jak se pomocí své tvorby vyjadřují a vyvíjejí. Bez tvořivosti zakrňují a jejich vývoj je mnohem pomalejší. Čím dříve dáme dětem do ruky elektroniku a elektronické hry, tím dříve je odtrhneme od jejich vlastní přirozené podstaty. Úplně jim znemožníme zdravě se vyvíjet a prostřednictvím tvorby vyjadřovat. Je kouzelné pozorovat děti při jejich hře - jak jsou ponořeny, jak se rozvíjí jejich fantazie, kterou ihned zhmotňují.

Pro zachování vlastního zdraví, radosti i duševního mládí je nezbytné zachovat si možnost tvořit. Každý z nás je na něco šikovný. Opravdu je úplně jedno, co to je. Jde o to zapojit své ruce do tvořivého procesu a tím umožnit promluvit svoji duši. Vzpomeňte si na své babičky, dědečky, rodiče. Určitě něco uměli a dělali, tvořili. My se domníváme, že na to nemáme čas. Ano, je to možná složitější, ale rozhodně si můžeme každý týden najít chvilku pro sebe, kdy něco vytvoříme. Místo dívání se na televizi a pojídání brambůrků si ženy mohou vzít vyšívání, háčkování, pletení a muži například vyřezávání. Věřte, že se vám bude mnohem lépe usínat. Vaše hlava bude čistší a klidnější. Budete mít mnohem blíže ke své intuici. Problémy se najednou budou zdát snesitelnější a možná během takové ruční meditace přijdete na báječná řešení či nápady.

Sdílení výtvorů s přáteli je pak jen další nadstavba darů, které celý proces přinese. Vlastnoručně vyrobené dárky přeci udělají největší radost. A tak moje cvičení pro toto období spočívá v tvořivosti. Zapojte své ruce a něco vytvořte. Vnímejte svoji šikovnost, trénujte trpělivost, pozorujte celý proces i věci, které se vám v průběhu tvorby dějí. Přinesou vám odpovědi na vaše případné dotazy i ukážou cestu a otevřou nové možnosti.

Dita Lyner